V sociální práci i v sociálním pomáhání v širokém slova smyslu uzrával čas k hledání nového paradigmatu, který by byl akceptovatelný v terapii i v sociální intervenci, který by mohl přispět k rozvoji pomáhání jak jako samostatná technika, tak jako součást, doprovázející pevně ostatní dovednosti pomáhajícího profesionála, respektující zásadní pravidlo, že "Není možno nekomunikovat " (P. Watzlawick   J. H. Beavin   D. D. Jackson). Mnozí teoretici i praktici nalezli v radikálním konstruktivismu jednoduché vyjádření toho, co tradiční filosofii činilo potíže, totiž jasné etické stanovisko: ‘Nesmíš druhému ubližovat!’. Tento požadavek neubližování vyplývá z uznání lidského vztahu a tedy z uznání autonomního druhého jako podmínky vlastní smysluplné existence (Glasersfeld, E., 1997).