Vyhledávání

Uživatel

Otázky ´otevírající varianty´ - nový typ otázek v systemickém rozhovoru? [Milan Lipner]

V systemické socioterapii je nejzásadnějším nástrojem rozhovor, tedy schopnost a umění pokládat otázky, které umožní klientce či klientovi nejen orientovat se v systému, ale také tento systém reflektovat či spoluzpůsobit jeho změnu. Cílem této stati tedy je na základě teoretického schématu osvětlit nalezení nového typu otázek, které umožní pokrok v práci ´se systémem´ a ´v systému´ pomáhající profesionál <> klient (pracovník <> zákazník v terminologii, jakou užívá Kurt Ludewig); tedy také popis využití těchto otázek v praxi.

Sociální systémy se vytvářejí komunikací a v komunikaci se také projevují (jeví se, ´vyjevují se´). V podstatě terapeut ani nemůže se systémem (a ´v systému´) pracovat, dokud se systém nezačne nějak ´jevit´; systém vzniká až tehdy, když je nějakým způsobem vnímán. Systém „není Něco, co se prezentuje pozorovateli, je to Něco, co pozorovatel rozpoznává“ (Maturana, 1982; cit.dle Schlippe - Schweitzer, 2006). O informaci je možné hovořit jako o in-formaci - o interakci systému s okolím, jenž formuje jeho struktury. Systemický přístup vychází z myšlenky, že je tolik oblastí, kde hovoříme o pravdě, kolik je pozorovatelů; a poznávací strukturu si nutně tedy vytváří systém sám. To znamená, že realita je dána pouze dohodou, které pozorovatelé dosáhnou díky jazyku. Znamená to také, že tento systém existuje pouze v jevové, tedy jazykové rovině (´jazykem´ míníme i metajazykové prostředky). Například v rodinné terapii je nutno si stále uvědomovat, že rodina nevytváří symptom, ale symptom vytváří rodinu (Kratochvíl, 1998); možná by šlo jinak říci: systém se ´udržuje rodinou´ a je zároveň ´rodinou neustále dovytvářen´. Ve skutečnosti to znamená, že systém „není považován za něco, co ´existuje´, nýbrž za něco, o čemž lze smysluplně hovořit jen tehdy, když to nazíráme ve vztahu k tomu, kdo to poznává…“ (Schlippe - Schweitzer, 2006 - 63). Tedy: „Pozorovatel rozhoduje…“ (Schlippe - Schweitzer, 2006 - 63).
 
Na skutečnost „se nikdy nelze dívat jako na odtrženou od pozorovatele“ (Schlippe - Schweitzer, 2006 - 63). Je možno považovat za pozoruhodné, že tento očividný fakt dříve než psychoterapeuti objevili fyzici, zabývající se kvantovou mechanikou; a ještě pozoruhodnější je skutečnost, že psychoterapeuti si tohoto revolučního poznatku tak málo všímali.
 
Evoluce kvantového objektu je popsána vlnovou funkcí. Objektu odpovídá vlna šířící se prostorem a objekt se vyskytuje všude na čele této vlny. Při interakci objektu s jiným kvantovým objektem nebo s měřícím přístrojem ale dochází ke kolapsu vlnové funkce, kdy se objekt náhle dočasně lokalizuje a je popsán částicově. Tedy objekt je ´zároveň´ vlnou, ´zároveň´ částicí. To se zdá nemožné - buď je to tak, nebo jinak, ne? Ovšem ono to - přes zdánlivou neuchopitelnost tohoto fenoménu - skutečně tak je. Svět „kvantové teorie složen nejen ze samotných kvantových objektů (které se obecně nacházejí ve stavu superpozice), ale také z klasických měřících přístrojů. Kolaps vlnové funkce sjednocuje vzájemně jinak neslučitelné způsoby popisu kvantové a klasické mechaniky. Kvantová mechanika proto nepopisuje fyzikální jev, ale znalost pozorovatele, který tento jev pozoruje“ (Cramer, 2008).

Nezbytnou účast pozorovatele ´v systému´ i ´vně systému´ (ale i tak v superpozici v systému) můžeme dovodit jak z hlediska kvantové mechaniky, tak z hlediska praktické psychoterapie.

Nejznámější z paradoxů, které se týkají kolapsu vlnové funkce a myšlenkových experimentů, jimiž lze upozornit na problémy s popisem skutečnosti pomocí vlnových funkcí, je tzv. Schrödingerova kočka. Ač autorem tohoto myšlenkového experimentu je Schrödinger, Einstein považoval tento návrh za vůbec nejlepší způsob, jakým lze ukázat, že vlnová představa hmoty je vlastně neúplným zobrazením skutečnosti. Schrödinger se zabýval myšlenkovým experimentem, kdy máme kočku zavřenou v zcela uzavřeném prostoru (boxu) se zařízením sestávajícím ze vzorku radioaktivního materiálu a ampulkou s jedem. Proces rozpadu radioaktivního materiálu je sám o sobě procesem, který se řídí kvantovou mechanikou. Podle této teorie je možné předpovědět pouze pravděpodobnost jeho rozpadu. Celá soustava pracuje takto: když se v radioaktivním vzorku rozpadne atom, je to zaregistrováno a zařízení uvnitř boxu rozbije ampulku s jedem a kočka zemře. Podle běžných měřítek je kočka buď živá nebo mrtvá, ale podle kvantové mechaniky je systém složený z boxu a jejího obsahu popsán vlnovou funkcí. Pokud přijmeme zjednodušující předpoklad, že systém může být pouze v jednom ze dvou kvantově mechanických stavů -  kočka je živá nebo mrtvá - pak vlnová funkce systému obsahuje kombinaci těchto dvou možných a vzájemně se vylučujících pozorovaných událostí. Kočka je tedy živá i mrtvá zároveň, a to v každém časovém okamžiku. Dokud někdo neotevře víko boxu, aby se na kočku podíval, Schrödingerova rovnice říká, že časový vývoj existence kočky je matematicky popsán jako fyzicky (a fyziologicky) nepopsatelná kombinace obou zmíněných stavů. Tak jako elektron není ani vlna, ani částice do té doby, než provedeme příslušný experiment, nešťastná kočka není ani živá ani mrtvá do té doby, dokud se někdo nepodívá dovnitř. Když Schrödinger navrhl tento experiment, napadl tím vlastně neurčitost kvantové mechaniky tak, že přešel od jejího použití pro popis jevů na mikroskopické úrovni (radioaktivní rozpad) k popisu jevů makrosvěta (živá či mrtvá kočka). Samotný akt pozorování tedy zavádí do děje subjektivní prvek - někdo musí box otevřít a podívat se na kočku. Schrödingerova kočka nám ukazuje názorným způsobem problém spojený s měřením. Dokládá, že je nemožné popřít skutečnost, že stav systému je měněn právě samotným aktem pozorování. Tedy jednoduše: „jak se nám realita jeví, jak se jednotlivé objekty chovají, vyvíjí, závisí na tom jak je měříme, jak se na realitu díváme“ (Krtouš, 1992).

S obdobnou situací zacházíme v každém terapeutickém kontaktu. Například rodina - pracujeme-li s rodinou - může být vnímána jako systém určitých rolí. Třeba jeden člen rodiny odmítá sex, druhý mu to vyčítá a neustále to omílá - ovšem také, když druhý neustále vyčítá a omílá stejné téma, tak druhému to bude nepříjemné a o to více se bude sexu vyhýbat. A ačkoli každý z dvojice bude považovat svou interpretaci za důsledek chování ´toho druhého´, tak ve skutečnosti nelze říci, co bude první, zda odmítání sexu, nebo vyčítání. Na problém se lze dívat jako na obsah interakcí, které probíhají mezi výčitkami a odmítáním; pozorovatel (terapeut či terapeutka) nachází systém vždy ve stavu ´vyčítání i odmítání´. A teprve zásahem terapeuta či terapeutky se vyjeví ta (nebo tamta) varianta. Poučením z tohoto je, že se „nemůžeme stavět do pozice nezávislých pozorovatelů reality, pozorovatelů v pozadí, kteří jen sledují, co se v okolí děje. Ne, my svým pozorováním realitu ovlivňujeme. A to, jak se nám jeví a jak se mění, závisí na tom, jak se na ni díváme. To, zda lze chování elektronu interpretovat částicově nebo vlnově se rozhodne podle toho, jakou mu položíme otázku. A rozhodne se to až v okamžiku, kdy mu tu otázku položíme. Bez položení této otázky nemá smysl (a vede to k chybným závěrům) jeho chování interpretovat tak nebo tak.“ (Krtouš, 1992)

Skutečnost, že můžeme, ba dokonce musíme, vnímat situaci (až do našeho zásahu do ní) ´tak i tak´, je mnohem snadnější pro poučenou terapeutku či poučeného terapeuta, než pro klientku či klienta. Dokonce se stává, že právě ´quasi-eticky vysvětlovaný´ důraz na ´jedinou pravdu´ vyvolá natolik závažný odpor k řešení situace, že terapie se zablokuje a ztrácí smysl. Právě z hledání cesty, jak tento odpor k řešení situace překonat, se postupně vyjevil nový styl otázek, které mohou k odblokování odporu k řešení situace přispět. Jsou to otázky ´otevírající varianty´, otázky umožňující pochopit, že lze situaci vnímat ´tak i onak´, aniž by to bylo prohřeškem na pravdivosti.

Konkrétně k vyjádření tohoto typu otázky přispěly terapeutické hovory na lince důvěry s ženami – oběťmi domácího násilí. Zvláště v těchto situacích jsme se setkávali s akcentovaným hodnocením patriarchálního hodnotového systému - lpění na ´morálce´, ´muž je hlavou rodiny´ - jako tím v podstatě správným schématem - a to mnohdy i ze strany žen (obětí) pojímaným jako osudovým a nezvratitelným fenoménem (Lipner, 2001). A právě v těchto situacích se nám otázka ´otevírající varianty´ osvědčila jako klíč k otevření do té doby neodmykatelných dveří. Pokusíme se v textové podobě takovýto rozhovor popsat (u vědomí si toho, že v textové podobě bude scházet ona nenapodobitelná dynamika konkrétní rozhovorové situace).

Terapeut: Porozuměl jsem tomu dobře, že když vás váš manžel bije, tak to vysvětluje vaším proviněním?
 
Klientka: Ano, je to tak skoro vždycky. Nadává mi, že takhle by se žádná slušná ženská nechovala a že si to mám uvědomit.
 
Terapeut: Co tím myslí, že si to máte uvědomit?
 
Klientka: No, že to tak je. Že nemůžu nikam chodit bez něj, že z práce musím hned domů a tak.
 
Terapeut: A tak…?
 
Klientka: No, že se to nesluší. 
 
Terapeut: Vy si myslíte, že děláte něco, co se nesluší?
 
Klientka: Ne, nedělám nic. Jsem mu věrná. Ale třeba se zdržím s kolegyněmi a přijedu o autobus později z práce, než obvykle…
 
Terapeut: A to už víte, že vás bude manžel bít?
 
Klientka: Ano, vím to. Nejraději bych od něj odešla.
 
Terapeut: Vy se domníváte, že odchod by byl řešením?
 
Klientka: Ano, je to jediné řešení,. Ale co by tomu řekli naši, co by tomu řekli všichni. To já nemůžu udělat. 
 
Terapeut: Jak to, že to nemůžete udělat? Co je tím, co vám v tom brání?
 
Klientka: Já se nemůžu rozvést. To se nesluší. To říkají naši i všichni.
 
Terapeut: Vy si to nemyslíte?
 
Klientka: To není důležité, co si já myslím. Oni mají pravdu.
 
Terapeut: Ale co když máte pravdu i vy?
 
Klientka: To není možné, to nejde. Nemůžou být dvě pravdy.
 
Terapeut: No, asi nemůžou být dvě pravdy. Ale můžou být dva pohledy na ni, třeba - ne?
 
Klientka: Jak to? Tomu nerozumím.
   
Terapeut: Můžu se Vás ještě  na něco zeptat?
 
Klientka: Ano, jistě.
 
Terapeut: Prosím Vás, řeknete mi, kde jsou vlaštovky doma? V Africe nebo ve střední Evropě?
 
Klientka (chvíli váhá): No, asi tady, u nás. Ve střední Evropě.
 
Terapeut: Jste si jistá, že by stejně odpověděl Afričan?
 
Klientka (opět váhá): No, nevím. Ten by asi řekl, že u nich. 
 
Terapeut: Chcete říci, že by nemluvil pravdu? Skutečně?
 
Klientka (delší dobu mlčí): No, nelhal by. Asi to tak vidí…
 
Terapeut: Takže možná, že mohou být dva pohledy na stejnou věc…
 
Klientka: Už vám rozumím (dlouho mlčí)…

Hovor se po otázce ´otevírající varianty´ (řeknete mi, kde jsou vlaštovky doma?) zcela změnil. Došlo k dekonstruování reality - do té doby jednoznačně vykládaného problému. Ukázaly se varianty - jako možnost změnit do té doby jednostranný náhled na systém a začít jeho dekonstrukci - vedoucí posléze k re-konstrukci, skutečné změně pohledu jako startovací polohy nových možností. 
 
Tento typ otázek (otázky ´otevírající varianty´) se osvědčil i při socioterapeutickém výcviku, kdy bylo navíc možné (na rozdíl od hovoru na lince důvěry) využít i další možnosti. Frekventantkám a frekventantům výcviku byly předloženy dva obrázky: 

Z		A

 
 Otázka, která byla položena, zněla: který obrázek přesněji zobrazuje oběžnou dráhu Měsíce? Většina (s výjimkou těch, kdo vždy očekávají nějakou ´kulišárnu´) odpovídala, že „Z“. Správná odpověď však zní: Obě stejně! Varianta „Z“ zobrazuje (zjednodušeně, neboť ve skutečnosti to není přesná kružnice) oběžnou dráhu Měsíce kolem Země, varianta „A“ zobrazuje (také zjednodušeně) oběžnou dráhu Měsíce kolem Slunce^*. Opět - jako v kvantové mechanice i jako v systemické terapii - záleží na pozici pozorovatele; pozorovatel (terapeut) je neodmyslitelnou součástí systému. Prostě - a zmínil to přesně fyzik, nikoli terapeut: „neodhalujeme vnitřní strukturu reality nýbrž používáme popis jako nástroj umožňující nám utřiďovat a predikovat naše vjemy reality“ (Krtouš, 1992).

Zdá se tedy, že otázky, které ´vtáhnou klientku či klienta do hry´, tedy otázky ´otevírající varianty´ by mohly být další součástí portfolia socioterapeutky či socioterapeuta. Jsou to navíc otázky povýtce etické, neboť nezpochybňují pojem pravdy - zpochybňují však naše jednostranná chápání a mnohdy rigidní popisy zdánlivě ´jediné´ pravdy či spíše pohledů na ni.

Literatura

Cramer, John G.: Kvantová komunikace v čase, dostupné z <http://jlswbs.wordpress.com/2008/03/08/kvantova-teleportace-ii/>, březen 2008, [03-02-2010]
 
Kratochvíl, Stanislav: Základy psychoterapie, nakl. Portál, Praha 1998
 
Krtouš, Pavel: Důsledky kvantové mechaniky na vztah popisu a reality, dostupné z <http://utf.mff.cuni.cz/popularizace/KMPopisRealita/KMPopisRealita.html>, 1992, [03-02-2010]
 
Lipner, Milan: Oběti a násilníci - domácí násilí a zneužívání, 3. suplementum časopisu Sociální péče,  SOCIÁLNÍ PÉČE, roč. 2 (2001) č. 3, Brno 2001 (kopie též na http://www.lipner.li/soubory/victi_supl.html)
 
Ludewig, Kurt: Systemická terapie, Palata, Praha 1994
 
Schlippe, Arist von - Schweitzer, Jochen: Systemická terapie a poradenství, nakl. Cesta, Brno 2006

_ _ _ _ _ _ _ _ _

 ^* Pro matematikychtivé  zájemce je možno odkázat na webovou stránku, kde je tento oběh Měsíce kolem Slunce matematicky spočítán; oběžná dráha Měsíce kolem Slunce je konvexní (viz http://www.math.nus.edu.sg/aslaksen/teaching/convex.html).  

_ _ _ _ _ _ _ _ _

 

   

     
 
 

Autor: Viz: Vydáno: 3.2.2010 20:39 Přečteno: 662x

Bibliografická citace: Lipner, Milan: Otázky ´otevírající varianty´ - nový typ otázek v systemickém rozhovoru?, SOCIOTERAPEUTICKÉ LISTY - socioterapie.cz, Havířov 2010, ISSN 1804-0411; dostupné z: http://www.socioterapie.cz/index.php?a=15

Formát pro tisk