Vyhledávání

Uživatel

Kvalitativní sonda do současné situace dětí a mládeže romského původu v dětských domovech a dětských domovech se školou [Kajanová, A., Kubelová, V., Urban, D., Kousalová, H.]

Mezi výrazně převažující příčiny umisťování dětí romského původu do dětských domovů patří problémy v rodině, v dětských domovech se školou pak problémy ve škole a problémy s chováním (krádeže, užívání drog). Příčiny umístění jsou si děti povětšinou vědomy co místo toho napsat. Umístěné děti romského původu mají představu, že po opuštění zařízení půjdou ke své rodině a budou pracovat, někteří nejprve studovat. Tyto představy dětí ovšem nekorespondují s názory personálu, který zmiňuje jako nejvýraznější překážky samostatného života romských dětí po opuštění DD/DDŠ návrat dítěte do původního rodinného prostředí a nezaměstnanost. Předkládaný článek se zabývá výše uvedenou otázkou umisťování dětí do dětských domovů a dětských domovů se školou. Jedná se o kvalitativní sondou do problematiky romských dětí, žijících ve shora jmenovaných zařízeních. Výzkumu se zúčastnilo celkem 20 respondentů, z nichž základní cílový soubor představovalo 10 romských dětí umístěných v dětském domově (DD) v Aši a v dětském domově se školou (DDŠ) v Šindlových Dvorech. Doplňkový soubor pro výzkum tvořilo 10 osob z personálu uvedených zařízení. Byly použity metody kvalitativního výzkumu a to technika polostrukturovaného rozhovoru a analýza osobních spisů dětí.

 

Kvalitativní sonda do současné situace dětí a mládeže romského původu v dětských domovech a dětských domovech se školou

A qualitative probe to present situation of Romany childern and youth in childrens‘ homes and childrens‘ homes with school

Kajanová, A., Kubelová, V., Urban, D., Kousalová, H.

Abstrakt

            Mezi výrazně převažující příčiny umisťování dětí romského původu do dětských domovů patří problémy v rodině, v dětských domovech se školou pak problémy ve škole a problémy s chováním (krádeže, užívání drog). Příčiny umístění jsou si děti povětšinou vědomy co místo toho napsat. Umístěné děti romského původu mají představu, že po opuštění zařízení půjdou ke své rodině a budou pracovat, někteří nejprve studovat. Tyto představy dětí ovšem nekorespondují s názory personálu, který zmiňuje jako nejvýraznější překážky samostatného života romských dětí po opuštění DD/DDŠ návrat dítěte do původního rodinného prostředí a nezaměstnanost.

Předkládaný článek se zabývá výše uvedenou otázkou umisťování dětí do dětských domovů a dětských domovů se školou. Jedná se o kvalitativní sondou do problematiky romských dětí, žijících ve shora jmenovaných zařízeních. Výzkumu se zúčastnilo celkem 20 respondentů, z nichž základní cílový soubor představovalo 10 romských dětí umístěných v dětském domově (DD) v Aši a v dětském domově se školou (DDŠ) v Šindlových Dvorech. Doplňkový soubor pro výzkum tvořilo 10 osob z personálu uvedených zařízení. Byly použity metody kvalitativního výzkumu a to technika polostrukturovaného rozhovoru a analýza osobních spisů dětí.

Úvod

I když problematika ústavní výchovy, a především otázka období po opuštění zařízení pro výkon ústavní péče, je stále diskutovaným tématem, nelze hovořit o tom, že by byla dostatečně vyřešena.

Osazenstvo dětských domovů je z 60 % romské populace a u dětských domovů se školou je jejich podíl ještě vyšší. Tvoří-li romské děti 4 % dětské populace (Říčan, 1998), dostávají se tedy romské děti do dětských domovů patnáctkrát častěji než děti majoritní populace. Velká část romských dětí tedy žije v rodinách, jež, podobně jako mnohé neromské rodiny, selhávají v plnění některých svých základních funkcí.

Ve svém článku bychom rády nastínili problematiku dětských domovů a dětských domovů se školou z pohledu romských dětí zde umístěných a jejich vychovatelů, a to v několika rovinách – jednak s ohledem na příčiny umístění, dále pak na vize do budoucna a v neposlední řadě pak s ohledem na problematiku romství, tedy identity, ztotožnění se s etnickou skupinou.

Teoretický rámec – dětské domovy a dětské domovy se školou

Ústavní péče (výchova) je opatřením, které vyplývá z předběžného opatření. Uplatňuje se v případech, kdy rodina o dítě není schopna nebo ochotna náležitě pečovat a výchovu dítěte nelze zajistit přiměřeným způsobem (Matoušek, 2003). Nařizuje ji soud v občansko-právním řízení, podle zákona číslo 94/1963 Sb. o rodině v platném znění, § 45, odstavce 3, v případě, že je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření (napomenutí nezletilého i rodičů, stanovení dohledu nad nezletilým, uložení omezení nezletilému) nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Soud může nařídit ústavní výchovu i v případě, že ji jiná výchovná opatření nepředcházela. Ústavní péče zahrnuje rezidenční péči o děti v několika typech ústavů. V rámci článku se však věnujeme dvěma konkrétním typům zařízení - dětskému domovu (dále jen DD) a dětskému domovu se školou (dále jen DDŠ), které zřizuje MŠMT.

 Počet dětí v institucionální péčí se od roku 1999 trvale zvyšuje – v roce 2003 bylo do ústavní péče přijato kolem 2000 dětí (Štochlová, 2006), v roce 2005 to bylo 7 300 dětí a v roce 2007 ve 225 zařízeních bylo umístěno 7 600 dětí (Gjuričová, 2008). Česká republika pak patří mezi země s jedním z největších podílů dětí v ústavní výchově.

      Ačkoli děti romského původu tvoří přibližně 4% celkové české dětské populace, jejich zastoupení v zařízeních ústavní péče je mnohem vyšší. Pohybuje se, v závislosti na typu ústavního zařízení, mezi 25-60% (Matějíček, 1999). Ve výchovných ústavech tvoří Romové dokonce až 90% dětí (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2003).

Účelem dětského domova se školou je, dle zákona 109/2002 Sb. v platném znění,  zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou a s uloženou ochrannou výchovou. Jedná se o děti od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Děti nemohou být vzdělávány ve škole, jež není součástí dětského domova.

 

Příčiny umisťování dětí do DD/DDŠ uvádí např. Francová M. (2009):

a) děti osamělé (oboustranní sirotci, jejich počet je velice malý)

b) děti ohrožené (děti ze sociálně slabého a neuspořádaného rodinného prostředí ohrožené sociálně-patologickými jevy)

c) děti s výchovnými problémy (špatná školní docházka, experimenty s drogami, výchovné problémy v rodině apod.)

d) děti s kriminální činností a důvodnou obavou o pokračování této činnosti.

 

Diskutovaný problém představuje situace mladých lidí, kteří opouštějí ústavní zařízení. Ti jsou v naprosté většině ohroženi tím, že se nedovedou obstojně začlenit do širšího sociálního společenství a to je nepřijímá. Podle zákona 109/2002 Sb.v platném znění má sice zařízení (ve spolupráci s OSPOD) povinnost „dohledu“ nad dětmi ještě 2 roky po opuštění zařízení, z Hodnotící zprávy systému péče o ohrožené děti (2007) ale vyplynulo, že v České republice neexistuje státem garantovaný systém služeb sociální prevence, který by dítěti po opuštění institucionální péče zaručoval důstojné podmínky pro život a plynulý přechod do normálního dospělého života.

Následná péče o děti opouštějící ústavní zařízení, nebo pěstounská  péče je naprosto nedostačující, není zajištěna kontinuita a zohlednění individuálních potřeb dětí. Výjimkou jsou aktivity nestátních neziskových a charitativních organizací, jejich péče ale není systematicky rozložena po celém území České republiky.

Především pak neexistuje dostatečná nabídka služeb sociální prevence (např. domů na půli cesty) pro mladé dospělé, kteří z těchto zařízení odcházejí zpravidla po nabytí zletilosti.

 

Vlastní výzkumné šetření

Cílem článku je kvalitativní popis příčin umisťování dětí a mládeže romského původu do DD (Aš) a DDŠ (Českobudějovický region) a dále pak interpretace myšlenek a představ dětí a mládeže romského původu, v těchto zařízeních umístěných o jejich současné situaci a o budoucím životě, po opuštění zařízení.

Pro sondu do této problematiky bylo použito kvalitativní šetření technikou polostrukturovaného rozhovoru jak mezi dětmi v DD/DDŠ, tak mezi vychovateli těchto dětí. Rozhovory s jednotlivými respondenty se uskutečnily v období od března do dubna roku 2009. Tuto techniku autoři dále doplnily o sekundární analýzu dat, zejména osobních spisů respondentů.

Do výzkumu bylo zahrnuto 5 dětí z DD v Aši a 5 dětí z DDŠ v Šindlových Dvorech, z toho bylo 7 chlapců a 3 dívky, ve věkovém rozmezí 12 – 17 let a dále pak 5 pracovníků z každého zařízení (celkem 10).

DD v Aši poskytuje zázemí kapacitně maximálně 40 dětem, které jsou rozděleny do 5 rodinných skupin. Ve zkoumaném období bylo v DD umístěno 34 dětí. Z celkové kapacity DD představují děti romského původu menšinu v počtu 10 dětí.

DDŠ Šindlovy Dvory má kapacitu 24 míst a v době výzkumu byl plný stav, tzn. bylo umístěno 24 dětí, z toho 8 dětí má romský původ.

Pro vlastní výzkumné šetření jsme si stanovili následující výzkumné otázky:

Znají romské děti příčinu, proč jsou umístěny do DD/DDŠ?

Přijímají romské děti umístěné v DD pozitivně svou etnicitu?

Přijímají romské děti umístěné v DDŠ svou etnicitu negativně?

Okruhy otázek jsme směřovali do následujících celků:

o             Existuje nějaká výrazně převažující příčina umisťování dětí romského původu  do DD/DDŠ a liší se případně  tato představa u dětí a personálu?

o             Jaké jsou vize do budoucna u umístěných romských dětí? A jaké jsou v komparaci s názory personálu  DD/DDŠ a jeho zkušenostmi? 

o             Jaké jsou postoje zaměstnanců (vychovatelů) DD/DDŠ Romům obecně a jak děti vnímají svou etnicitu?

 

Příčiny umístění dětí do DD/DDŠ

Umístěných dětí jsme se ptaly přímo. Z 10 oslovených dětí pouze 2 (nejmladší z DD), odpověděly, že neví. Mezi důvody, které uváděly, se v DDŠ v největší míře objevovaly problémy ve škole (záškoláctví, agresivita vůči spolužákům i učitelům, průšvihy), a to v 6 případech. Jako další důvody byly ve 3 případech uváděny, spolu se zmíněnými školními problémy, krádeže a drogy: „Jo, já to vim, jsem tu kvůli fetu a tak, ňáký problémy ve škole.“ (DDŠ, 15 let). Respondenti z DD uváděli spíše nějaký problém v rodině, ke kterému se nechtěli příliš konkrétně vyjadřovat.

Výsledky, vzhledem ke kvalitativnímu typu výzkumu, nelze zobecňovat, nicméně odpovídají např. Gjuričové (2008), která uvádí, že v 82% bývají příčinami umístění dětí do ústavního zařízení sociální důvody a problémy s chováním.

U personálu nebyla tato otázka položena přímo v dotazníkovém šetření, ale v průběhu výzkumu díky rozhovorům s některými pracovníky a při konzultaci osobních spisů dětí a jejich „anamnézy“ vyplynuly v podstatě stejné názory, které se nelišily od názorů dětí.

U dětí v DD jsou nejčastější příčinou problémy v rodině, ty jsou ale v mnohých případech podmíněné sociálně patologickými jevy jejich rodičů. V našem vzorku u 5 případů z 10 je 1 rodič v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody.

 

            Graf 1: Příčiny umístění do DD/DDŠ dle dětí (v absolutních číslech)

 

 

Vztahy k biologickým rodičům

Čtyři z pěti dětí v DD se chtějí vracet do DD i po opuštění zařízení, ačkoli vztah dětí umístěných v obou typech popisovaných zařízení k jejich biologickým rodičům je hodnocen jako dobrý až velmi dobrý. Když jsme se dotazovali, co je pro děti nejdůležitější (tedy největší hodnota), hodnoty v obou typech zařízení vytvořily následující pořadí: 1. rodina 2. být doma u rodičů 3. zdraví, práce (ty se objevily ve stejném počtu odpovědí). Trochu v rozporu znějí odpovědi na otázku: „Koho máš na světě nejraději?“, kde pouze jeden respondent odpověděl „matku“, ostatní uváděli buďto rodinu jako celek, či jiné rodinné příslušníky, než matku.

 

Vize dětí z DD/DDŠ do budoucna a jejich komparace s názory personálu

            Z oslovených respondentů by chtěli v dospělosti studovat 4 (DD), 3 (DDŠ) by chtěli rovnou raději pracovat a ve 3 případech by si představovali nejprve studium a poté práci. Za studium jich většina považovala tzv. vyučení se, pouze 1 (DD) zmínil studium na vysoké škole. Mezi profesemi, které v jejich představách zazněly: zedník, truhlář, pokrývač, kuchařka a tanečník.

Zda ví, co budou dělat po dosažení zletilosti (Víš, co budeš dělat, až Ti bude 18 let? Víš, kde budeš pracovat atd.?), odpovědělo 7 respondentů kladně, 1 z nich nevěděl a 2 zatím neví přesně. Představy se pokusíme vystihnout několika citacemi. „Budu pomáhat mámě, budu vydělávat, aby se mohla uživit rodina.“ „Budu chodit do školy a pomáhat mámě s penězi.“ „ Zatím nevím přesně, ale mám představu…, že budu mít štěstí.“, „Seženu si práci“. „Nevím, jestli to, co chci, vyjde.“

Na otázku, zda mají po opuštění zařízení ke komu jít, odpovědělo 8 z 10 dotazovaných (DD/DDŠ rovnoměrně rozděleno), že ví, kam půjdou. Většinou poukazovali na rodiče, matku, sestry, otce. „K mámě anebo si seženu vlastní byt.“ (DD, 14 let), „Zatím k taťkovi“ (DDŠ, 14 let), „Půjdu domů.“ (DDŠ, 15 let). 2 z respondentů zatím neměli představu, co bude „potom“. Odpovědi jednotlivých respondentů se lišily, v zásadě ale polovina dotázaných sází zpočátku na rodiče či rodinné příslušníky. Někteří další by si hledali nejprve ubytovnu nebo nějaký podnájem a ve 2 případech mají dotazovaní představu, že budou mít hned vlastní byt. „Budu bydlet napřed asi u taťky a pak si najdu podnájem.“ (DDŠ, 14 let), „Nejdřív budu u rodičů, pak si najdu práci a budu mít vlastní barák, koupím si ho.“ (DDŠ, 15 let)

Strach z toho, co se bude dít po opuštění zařízení, až se budou muset postavit „na vlastní nohy“, potvrdili však pouze 3 respondenti (DD). Ostatní si myslí, „že to nějak zvládnou.“

            Personál DD/DDŠ má na život dětí po opuštění zařízení zcela opačný názor. Že se svěřenci DD/DDŠ romského původu dobře začlení do života „venku“, mají pouze 4 z 10, a to zaměstnanci DD. „Myslím, že tak 60% ano. Když s dítětem lze pracovat, to jsou většinou ale jen ty mladší děti.“ (DD), „Tety se snaží jim vše ukázat, pomáhat jim v prvních krocích.“ (DD) Personál DDŠ je v této otázce skeptičtější, ani jeden ze zaměstnanců se nedomnívá, že by dítě mělo šanci se do běžné společnosti začlenit. Objevovaly se názory, že tyto děti jsou nesamostatné, objevuje se u nich absence rodinného zázemí či chybí podnětné rodinné prostředí, dále že většina nechce dodržovat společenská pravidla. „Mají pokřivený žebříček hodnot, vzorců chování.“ (DDŠ)

Stejně tak se pouze 4 zaměstnanci domnívají, že jsou děti z DD/DDŠ připraveny na život stejně jako děti z rodin. „Ano, někdy jsou i lépe než v rodině. Učí se zde praktické věci, aby měli sociální vybavení.“ (DD)

Za největší rizika pro dítě romského původu opouštějící zařízení DD/DDŠ, považuje personál jejich návrat do původního rodinného prostředí a nezaměstnanost. „Největším rizikem je pro ně střet s realitou. V DD se nesetkávají s rasismem a xenofobií, protože tety jsou na ně, jako Romy, zvyklé.“ (DDŠ)

Jelikož zpočátku dítě, které opustí ústavní zařízení, neví kudy kam, tzv. „nabalí“ na sebe sociální skupiny s nízkým sociálním statusem, většinou právě svého etnika, kde je třeba oberou o peníze atd. „Začlení se zpět do komunity a bez řešení problémů přijmou opět její pravidla.“ (DD).

 Informace o tom, jak by sháněli zaměstnání, má (nebo spíš si myslí, že má) 7 dotazovaných, 3 by si rady nevěděli. Většina z těch, kteří si myslí, že ví, jak sehnat práci, znají alespoň instituci Úřad práce. 1 respondent by ji sháněl přes inzeráty v novinách a 1 poukazoval na to, že „…až budu mít výuční list, pak práci seženu.“ Pouze 5 z 10 respondentů však odpovědělo kladně na otázku, zda se s nimi někdo v zařízení na téma práce (její shánění atp.) baví. Kdybychom opravdu věřili tomu, že lze tvrzení dětí v této situaci brát úplně věrohodně, pak je to stav, kdy pouze každý druhý slyšel od někoho (většinou uváděli školu a vychovatele v DD) nějakou informaci o tom, co dělat, až si bude chtít či spíš bude muset sehnat práci. Odpovědi vychovatelů však hovoří o opaku. Všichni dotázaní tvrdili, že se s dětmi o tomto tématu baví, upozorňují je. Polemizovat o příčinách rozdílnosti výpovědí není předmětem tohoto článku.

 

Vnímání vlastní etnicity romskými dětmi a názor zaměstnanců DD/DDŠ a na Romy

Romství

Devět z deseti dětských respondentů uvedlo, že je rádo, že jsou Romy. U většiny vyzněla odpověď suverénně, jasně, rozhodně. 6 dotazovaných si přitom myslí, že to Romové mají v dnešní společnosti těžké: „Mají, protože se potká s nějakými lidmi, kteří jsou rasisti.“ (DD, 13 let), „Protože někteří lidi si myslí vše špatný, o nás.“, „ Dělají se rozdíly mezi „černejma“ a „bílejma“ (DDŠ, 14 let), „Je to rasismus.“ (DDŠ, 15 let), „Když se budou oni chovat k nám dobře, podle toho se budeme chovat i my.“ (DDŠ, 15 let), „Češi si myslí všeobecně o nás špatné, jako drogy a tak, nemyslím jako já, ale…ti druzí.“ (DDŠ, 15 let)

            Význam slova „diskriminace“ znalo pouze 6 dětí[i], přičemž všechny z nich měly   s diskriminací osobní zkušenost: „Jo, vím, co to je. To je jako, že na každýho měli něco, jako na cigány.“ (DDŠ, 15 let)

         Zaměstnanci hodnotili své zkušenosti s Romy obecně jako „spíše pozitivní“ ve 3 případech, jako „spíše negativní“ je vyjádřilo 5 zaměstnanců. Zbylí 2 dotazovaní své zkušenosti s romskou populací hodnotili jako stejné, srovnatelné s neromskou populací.

Postoj jsme zjišťovaly také otázkou Osvojila byste s dítě romského původu?, kdy 7 zaměstnanců odpovědělo, že by si neosvojilo dítě romského původu a pouze pro 3 by romské etnikum nebylo překážkou v osvojení. Z citací: „Neosvojila, znám jejich geny.“ (DD), „ Mají genetickou zátěž a tím pádem riziko sociálně nežádoucích jevů.“ (DDŠ) , „Protože mám nedůvěru v dobrou prognózu.“ (DDŠ). Tyto výsledky korespondují s celkovým názorem majoritní veřejnosti a se zastoupením těchto dětí v ústavní výchově. O děti romského etnika prostě většina lidí nemá zájem, proto zůstávají v ústavní výchově většinou až do dospělosti a tvoří podstatnou část obyvatel dětských domovů v České republice.

 Odpovědi jako by souvisely s následující otázkou: Zastáváte názor, že děti umístěné a vyrůstající v DD budou „kopírovat“ způsoby chování podle vzorů svých biologických rodičů? 6 dotazovaných si myslí, že děti umístěné a nějakou dobu žijící v ústavním zařízení, se budou chovat podobně či stejně jako jejich biologičtí rodiče. 4 dotazovaní se přiklání k opaku. „…nejde však o „kopírování“, to se děje vědomě. Genetika pracuje bez nás. (DDŠ)

 

Diskuse

Jedním z cílů výzkumu bylo zjistit, zda existuje nějaká výrazně převažující příčina umisťování dětí romského původu do DD/DDŠ a zda se liší tato představa u dětí a personálu. Umístěných dětí jsme se ptali přímo. Děti ve většině odpověděli, že znají příčinu. S jejich umístěním jsou spojeny problémy v rodině a krádeže, drogy a v neposlední řadě i záškoláctví.

Nutno jen podotknout, že právě sociálně patologické jevy se jako důvody umístění do zařízení objevovaly v podstatě jen u dotazovaných z DDŠ. Děti sem bývají umisťovány vlastně právě na základě těchto výchovných problémů. Za těmito ale často stojí také nevhodná, patologická rodinná situace, která výchovné potíže dětí vyvolává nebo podporuje. Z tohoto výzkumu tedy vyplývá hypotéza: Romské děti znají příčinu, proč jsou umístěny do DD/DDŠ.

Existuje celá řada způsobů, jimiž rodina může selhávat v plnění svých povinností vůči dětem, stejně jako nástrojů, které má společnost k dispozici, aby zjednala nápravu. Tam, kde selhávají ostatní prostředky, musí nakonec stát – podle Úmluvy o právech dítěte – vzít péči        o dítě do svých rukou, ať už formou péče celodenní nebo víceméně trvalé (Říčan, 1998).

Za největší rizika pro dítě romského původu opouštějící zařízení DD/DDŠ, považuje personál jejich návrat do původního rodinného prostředí a nezaměstnanost Všichni zaměstnanci zkoumaných zařízení jsou si sice jisti, že se děti dobře začlení do života společnosti, ale bohužel u dětí odpovědi na otázky týkající informovanosti o jejich budoucím uplatnění jak ve sféře rodinné tak i pracovní zcela jisté nebyly. Z výzkumu vyplynul deficit těchto informací u dětí DD i DDŠ. Doba těsně po odchodu ze školského zařízení do běžného života je mimořádně kritická.  U těch, kteří mají závažné problémy např. osobnostní, či s chováním, a jejichž umístění v zařízení má (ve vztahu k okolí) spíše resocializační význam, je jejich směřování do budoucnosti do značné míry předem dané – zmatek v osobním životě, nezaměstnanost, případně i trestná činnost.

Bohužel, obdobnou perspektivu mají i ti, kteří byli v institucionální péči umístěni především ze sociálně ekonomických důvodů rodiny, kam spadá velké procento dětí romského původu. Pokud dojde k jejich návratu do původní rodiny, je to provázeno mnoha problémy, které vyplývají z toho, že v rodině, po dobu jejich umístění v institucionální péči, nedošlo k žádné změně k lepšímu. Někteří její členové byli nebo jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, měnili se partneři matky, v rodině přibyli další sourozenci, z nichž někteří jsou též umístěni v institucionální péči.

Proto jsou děti romského etnika ve zvláště obtížné situaci. Zejména pro ty, které prožily v ústavech většinu svého života bez toho, aniž by jim byla zprostředkována jejich odlišná etnická příslušnost, je vstup do života mimo ústav téměř vždy traumatizující. Na jedné straně se setkávají s odmítáním, podezíravostí a někdy i s diskriminací ze strany většinové populace a na straně druhé s realitou života svých původních rodin. A právě návrat do jejich původních rodin spatřují mnozí, kteří s těmito dětmi pracují, jako největší riziko a chybu.

V přijímání vlastní etnicity u dětí z DD a DDŠ nebyl, navzdory předpokladům, zaznamenán výraznější rozdíl, děti vesměs své romství přijímají pozitivně, ačkoli – na druhou stranu – již ve svém nízkém věku mají negativní zkušenost s diskriminací na základě svého původu. Pozitivní přijetí etnicity považujeme za velmi významné, neboť přispívá k pozitivnímu psychickému vývoji a sebeuvědomění. Z výsledků našeho šetření tak vyplývá hypotéza: Romské děti v DD/DDŠ přijímají pozitivně svůj etnický původ. 

 

Závěr

V České republice neexistuje systematická a státem garantovaná následná podpora dětí opouštějících institucionální péči, která by jim zprvu asistenčním a později podpůrným způsobem usnadnila vstup do života mimo ústav.

Jedinou opravdovou možností, určenou konkrétně pro mladé lidi do 26 let opouštějící ústavní zařízení, jsou domy na půl cesty. Těch je ale v České republice nedostatek. V Českých Budějovicích funguje pouze jeden, a ten ještě jen pro muže a přímo v Aši není žádný. Dobře v tomto směru mohou fungovat také různé neziskové organizace, které ale taktéž nejsou systematicky rozloženy po území republiky.

Ještě před čtyřiceti lety romské rodiny na svých dětech velmi lpěly, bránily se jejich umístění do dětských domovů, neboť něco takového bylo pro ně nepředstavitelné. Doba přinesla krizi rodiny, romskou rodinu nevyjímaje. Právě u ní je pak situace o to složitější, že mnoho z romských rodin se nachází v tíživé socioekonomické situaci. Krize rodiny spolu s množícími se sociálními patologiemi přestavuje hlavní příčiny umístění dětí do ústavní péče.

Ačkoli jsou dobře známa negativa ústavní péče, počet dětí vyrůstajících v dětských domovech nebo dětských domovech se školou u nás je stále velmi vysoký. Nejedná se ale pouze o roky strávené v zařízení. Ještě významnější jsou dopady nepřipravenosti dětí na samostatný život „venku“, nedostatečná provázanost s následnou péčí, stejně jako např. nedostatek zařízení, která by skýtala dočasnou ubytovací kapacitu (domy na půli cesty) pro děti z ústavních zařízení. Mladí lidé opouštějící ústavní zařízení jsou vystaveni značně obtížné situaci, kterou málokdo zvládne bez nějaké „újmy“. A troufneme si říci, že lidé romského etnika, vzhledem k aktuální situaci v naší republice a mínění většinového obyvatelstva, to mají ještě těžší. Vycházíme i z osobní znalosti (jedné z autorek) situace několika bývalých „svěřenců“ (romského původu) dětského domova v Aši. Většina se vrátila zpět do romské komunity, buď ke své rodině, nebo se začlenila do jiné romské komunity. Téměř všichni měli, prakticky ihned po opuštění dětského domova, své vlastní děti, ale žijí v nevhodných podmínkách, co se týče bydlení, zaměstnání a zdravotního stavu. Ve 3 případech ze 6 se uchýlili k prostituci, alespoň na nějaký čas. Pouze jedna dívka vystudovala střední školu, v současné době žije v Anglii, kam se dostala přes Au – pair, a dle posledních subjektivně presentovaných zpráv se má dobře.

         Na závěr autoři doporučují propojení a unifikaci  ze strany státu, státních i nestátních zařízení,  samotných ústavních zařízení i ze strany veřejnosti - majority i zmíněné romské minority. Je třeba, aby obě strany projevily snahu o vzájemnou toleranci a porozumění.

 

Literatura

1. BALVÍN, Jaroslav. Filozofie výchovy a metody výuky romského žáka. Praha: Radix, 2008. ISBN 978-80-86031-83-5.
2. BALVÍN, Jaroslav. Multikulturalita a edukace romského žáka. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva. ISBN 978-80-8094-501-5.
3. FRANCOVÁ, Magdaléna. Problematika ústavní a ochranné výchovy v České republice. [online]. 3.3.2009 [cit. 2009-06-11]. Dostupné z: http://www.barevnysvetdeti.cz/cz/?name=odborna_sekce&odborna_sekce=studijni_materialy&studijni_materialy=21.
4. GJURIČOVÁ, Jitka. Ministerstvo vnitra České republiky: Odbor prevence kriminality. [online]. 16.12.2008 [cit. 2009-06-12]. Dostupné z: http://www.vzd.cz/node/9.
5. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 2. rozš. a dopl. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 1999. 159 s. ISBN 80-85850-76-1.
6. MATĚJČEK, Zdeněk a kol. Náhradní rodinná péče. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 183 s. ISBN 80-7178-304-8.
7. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 80-7178-549-0.
8. Ministerstvo vnitra České republiky. Hodnocení péče o ohrožené děti. [online]. červen 2008 [cit. 2009-07-04]. Dostupné z: http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016.html.
9. ŘÍČAN, Pavel. S Romy žít budeme, jde o to jak. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 142 s. ISBN 80-7178-250-5.
10. SVOBODOVÁ, Michaela, VRTBOVSKÁ, S. Petra, BÁRTOVÁ, Darina. Zpráva o stávajícím stavu náhradní rodinné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice (2001). Sociální práce, roč. 2003, číslo 2. s. 28-42. ISSN 1213-624.
11. ŠTOCHLOVÁ, Pavla. Systém náhradní rodinné péče v České republice a náhradní rodinné péče v Namibii. In Mezinárodní konference: Zdravotně sociální problematika dětství v evropském kontextu. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, ZSF, 2006. 115 s. ISBN 978-80-7040-946-6.
12. ZÁKON č. 94/1963 Sb. o rodině, v platném znění pozdějších předpisů.
13. ZÁKON č. 109/2002 Sb., o výkonu ustavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, v platném znění pozdějších předpisů

 

Autor: Viz: Vydáno: 30.4.2010 22:29 Přečteno: 365x

Bibliografická citace: Kajanová, A., Kubelová, V., Urban, D., Kousalová, H.: Kvalitativní sonda do současné situace dětí a mládeže romského původu v dětských domovech a dětských domovech se školou, SOCIOTERAPEUTICKÉ LISTY - socioterapie.cz, Havířov 2010, ISSN 1804-0411; dostupné z: http://www.socioterapie.cz/index.php?a=16

Formát pro tisk